Anyberry

Pátek 3. července 2026

Snídám v 7, vyrážím pár minut před osmou.

Prvních pár km je celkem snadných. Takový mírně zvlněný travers. Po třech kilometrech mě čeká 300 m stoupání. A pak ještě dalších 250 až na vrchol Pizzo dei Tre Signori (2554 m). Na vrcholu jsem v 10:35. Poslední úsek byl dost strmý. 

Moc se nezdržuju a jdu druhou stranou dolů směrem k přehradě. I dolů je to prudké. Výhledy jsou bomba. Vidím nějaké vysoké hory v dálce. 

Dojdu k chatě u přehrady – Rifugio FALC. Je 11:20. Ptám se, jestli je na oběd příliš brzy. Přesně tak. Oběd se podává od 12. Kupuju aspoň colu a čokoládu. 

Pokračuju dál a o pár minut později si uvědomím, že nemám hůlky. Naštěstí jsem si toho všiml brzo. Vracím se zpět a zároveň vidím, že před chatou teče voda, tak si plním flasky. 

Za necelý kilometr dojdu do sedla. Je tu ruina domu a u ní tabule s informacemi. Prý je to významné místo. Chodilo se tudy už v době před římskou říší. A ten dům byla chata z 20. let 20. století. Ve druhé světové válce v ní přebývali partyzáni, tak to nacisti podpálili. 

Odtud začíná travers pod hřebenem. Značení je čerstvé, ale cestička je dost pidi. Zřejmě tudy nikdo nechodí. Na takové cestě se vždy těším, až dojdu na rozcestí a cesta se třeba zlepší.

Po třech km tedy dojdu do sedla na rozcestí a doufám, že teď už to bude lepší. No, trochu lepší to je, ale ne o moc. Je to pořád celkem malá cestička zařezaná ve svahu. A jsou tu často řetězy. 

Ve 14:46 se najednou napojím na úplně luxusní starou vojenskou cestu, která vede dole z údolí do sedla Bocchetta di Stavello (2202 m). Je to už jen pár minut a jsem v sedle. 30 minut ze sedla na druhou stranu je nějaká chata. V sedle dokonce teče voda. 

Začínám přemýšlet o tom, kde dnes skončím. Původní plán přejít až přes nejvyšší horu nad městem Colico není reálný. Těch nastoupených metrů je mnohem víc než mělo být podle mapy. Vidím, že když to někde o kus dál stočím z hřebene dolům, tak je tam nějaká chata. Ale je to teda ještě dost daleko. Zkouším tam volat. Zvedne to borec, co neumí anglicky. Prý ať použiju WhatsApp. Dozvídám se, že to je jen bivak a že je zamčený a klíče má ten borec a je v chatě 2 hodiny vzdálené od toho. Tak mu poděkuju a že to vymyslím nějak jinak. Naštěstí je času do večera dost a i kdybych měl přespat někde na hřebeni, tak jsem na to připraven – mám jídlo, mám nafukovačku, spacák… ale raději bych měl střechu nad hlavou. 

Pokračuju dál. Prve stoupám ze sedla 250 m na Monte Rotondo (2496 m). Cesta je ok. Nahoře jsem v 15:42. A teď to začne. Stezka pokračuje po hřebeni a značení tu nějaké je, ale cestička je to malililinká. Je to hodně náročné. Hlavně části, kdy se jde ve svahu a je tu tráva a je těžké najít pevnou půdu pod nohama. Postup je pomalý. 

Na mapě vidím, že za kilometr a půl je odbočka z hřebene dolů k bivaku o 300 m níž. To je můj únik. 

K odbočce dojdu v 16:25. Šipka ukazuje přímo dolů. Někde ve svahu vidím na šutru značku. Je to brutál. Prve se snažím na hodinkách držet čáry na mapě, ale pak se držím vyschlého potoka, přijde mi to schůdnější. 

Naštěstí všechno jednou končí a v 16:47 se ocitnu u ruiny kamenného domu. Je tu rozcestník a světe div se, je zřejmé, že se někdo v blízké minulosti snažil stezku odsud směrem dolů obnovit! Tipuju že minulé léto. Jsou vidět čerstvé značky a taky je někde posečená tráva.

Pokračuju dál. Nebude to ještě zdaleka zadarmo. Ale s největší pravděpodobností už to bude jen čím dál lepší. Po cestě jednou trochu ztratím stezku. Ale celkem rychle ji zase najdu. 

V 17:15 jsem u další ruiny. Pokračuje podobná kvalita stezky, pořád je dost nejisté, kam člověk šlape. 

O půl hodiny později se začnu dostávat do lesa a hned je mi jasné, že teď už mám celkem vyhráno. V lese totiž stezka degraduje mnohem pomaleji.

Klesám a klesám až v 17:56 dojdu ke kapličce a tady se napojuju na normální stezku. Hurá! Tato stezka vede paralelně nad nějakou silničkou. Najdu nejkratší cestu, jak se dostat na tuto cestu. Ocitnu se na ní v 18:13. Je to betonová cesta! Mám pevnou půdu pod nohama! Jaká úleva!

No a teď ještě dojít někam do civilizace a najít nocleh. Do skutečné vesnice Premana je to 4,5 km. To je můj cíl. Pak se uvidí. Jdu po malé silničce, kde nejezdí auta. Občas projede čtyřkolka nebo motorka. Po cestě procházím starou vesničkou s kamennými chatkami. Mají to tu pěkné. 

Ve vesnici Premana se ocitnu chvilku před sedmou. Jsou tu úzké uličky a celé je to ve svahu. 

Dojdu na hlavní náměstí u kostela. Je tu bar a hodně lidí. Přímo tu žádné ubytko není. Najdu hotel 6 km odsud. Zamluvím ho. Ptám se na taxi. Prý žádné není. 

No nic, vydám se pěšky, to už zvládnu. Trasu z mapy.com si nahraju do hodinek. Prve mám sejít nějakou zkratkou až dolů na hlavní silnici. Je to opět zanedbaná stezka, ale celkem ok. Až na úplný závěr. Ocitnu se tak 5 m nad silnicí. Jsou tu schůdky k silnici. Ale je to mega zarostlé včetně trní! Proklestím si cestu hůlkamq, ale i tak schytám nějaké škrábance. Nevadí, už mě nic nerozhodí. 

Pokračuju kousek po silnici a stopnu asi třetí auto! Je to starší místní strejda v rozhrkaném terénním autě. Značka ideál. Aspoň se nemusím cítit moc blbě, že smrdím. Pán je veselej a povídáme si, i když nemáme společný jazyk. 

Hodí mě přímo do hotelu v 19:40. Ubytuju se a hned jdu do jídelny / restaurace na večeři. Objednám si pizzu a pivo. Jídlo dorazí mega rychle. Ve 20:13 už jím! Pizza je mega dobrá. A pivo taky. 

Pak jdu na pokoj a volám s našima. Oznamuju jim, že mi to asi už stačilo a poletím zítra tím letadlem, co na něj mám letenku a chtěl jsem to nechat propadnout a pokračovat na další pohoří. Cesta zpět do Bergama je trochu krkolomná. Abych to stihl, tak musím vyrazit po šesté ráno a minu tak snídani. V Bergamu bych měl být v 9:30. Letí mi to 12:30. 

Spát jdu někdy před jedenáctou. 

30 km, 1960 m, klesání 3401 m. Celkem 141 km.