Anyberry

Neděle 5. července 2026

Snídaně je až 7:30! Vstáváme asi 7:15. A snídaně je bídná jako obvykle. Ale co se dá dělat. 

Sbalím se a pak čekám na Poláky. Můžeme aspoň vyrazit spolu. Nepočítám, že nám to dlouho vydrží. 

Vyrážíme 8:45. A jde se nám pěkně. Stoupáme po cestičce lesem. A jak si u toho povídáme, tak to hezky utíká. Krom krátké pauzy na pití stavíme až o 630 m výš u krásného bivaku, který není ani v mapě. Je to renovovaný kamenný domek i s kamennou střechou. Uvnitř to vypadá krásně a dokonce jsou tu dva normální splachovací záchody! Neuvěřitelné!

Svačíme. Je 10:15. O necelou půlhodinu později pokračujeme vzhůru. Už jsme ven z lesa. Chvilku ještě jdeme spolu, ale pak už jdu svojím tempem. Za chvíli už Rafala a Karolinu nevidím. Poslední úsek před sedlem je celkem strmý a náročný. 

V sedle Barbacan (2600 m) jsem ve 12:03. Výhled na obě strany je pěkný! Teď už zbývá sejít 150 m dolů a pak mírně zvlněným traverzem dojít až k chatě Gianetti (2534 m). Je to tak 3 km. 

Kupodivu potkávám celkem dost lidí, co jdou opačným směrem. Čekal jsem, že tu bude mrtvo. 

Ve 12:57 docházím na chatu a je tu mega lidí! Ukazuje se, že je to tu hodně populární mezi horolezci. Celý ten hřeben nad chatou, co tvoří hranici se Švýcarskem, má obří skalní stěny, na kterých je spousta lezeckých cest. 

Ptám se, kolik budou mít dnes lidí na nocleh. Minulou neděli jsem byl v chatě Albani sám. Prý včera měli 80 lidí a dnes 30, zítra taky 30. Zajímavé. 

Ze všeho nejdřív si dám oběd – špagety s ragú. A colu. A pak se s borcem z chaty, co umí dobře anglicky, bavím o možnostech. Původně jsem chtěl jít na další chatu. Ale zas by bylo fajn ještě strávit nějaký čas s Poláky. A třeba bych si mohl vylézt na nějaký vrchol? Prý nejjednodušší je Pizzo Cengalo, že je to trochu místy exponované, ale nepotřebuju na to žádné vybavení. Ještě se díváme na mapu a dozvím se, že nejpřímější cesta na mapě je hodně náročná. Že normálka vede prve na hřeben o kus vedle a pak po hřebeni na vrchol. Ok, jdu do toho! Vrchol má 3368 m. Je to asi 800 m stoupání. 

Vyrážím z chaty asi 13:40. Trochu problém je, že cesta na mapě úplně neodpovídá realitě. Nic tu není. Ale terén je schůdný, takže postupuju vzhůru. O pár set metrů výš potkám nějaké horolezce a ti mi ukážou, kde je nástup na hřeben. Naštěstí tahle část už je v mapách správně. 

Terén je čím dál víc skalnatý a ve 14:44 se dostanu k lanu, které usnadňuje výšvih přes prudký kus skály. Odtud už je to jen kousek na hřeben. Místy je to klasické suťovisko a místo je to trochu lezení po skalkách. Naštěstí je všude dost kamenných mužíků. 

Vrchol se zdá pořád dost daleko. Vylezu až na vrchol? Ženou se nějaké mraky, nerad bych se v nich ocitl. Naštěstí zatím zůstávají vysoko. 

Cesta je místy opravdu exponovaná. Jdu po římsách, pode mnou sráz. Ale s tím naštěstí problém nemám, dokud jsou chyty dobré. Což jsou. 

V 15:30 se dostanu ke sněhové pasáži. Už jsem fakt blízko vrcholu. 

Je 15:34 a já jsem na vrcholu, hurá! Výhledy jsou famózní. Je to fakt bomba být takto vysoko. Směrem na sever vidím několik ledovců. A sice je tu o poznání chladněji, ale jak jsem zahřátý, tak je mi pořád teplo v kraťasech a triku. 

O pět minut později zahajuju sestup. Jde to hodně dobře. Hlavně skalnaté úseky jsou rychlé – skákat z kamene na kamen je moje specialita. 

Mezitím na vedlejším vrcholu Pizzo Badile začíná záchranná operace s využitím vrtulníku. Záchranář slaňuje z vrtulníku na vrchol. 

V 16:13 jsem zpět u lana. Odtud už je to zase celkem normální terén. Místy jsou to skalnaté plotny, kde je postup extrémně rychlý. Tentokrát chytnu nějaké kamenné mužíky a těch se držím až k hlavni stezce. 

Těsně než k ní dojdu, tak narazím na perfektní koupací bazének na jednom potoku. Neodolám a okoupu se. Je to velmi osvěžující. Je 16:37. 

Zpět u chaty jsem v 16:55. Takže mi cesta zpět trvala hodinu a čtvrt včetně koupání. To jde!

Zpátky na chatě se bavím s borcem z chaty, co mi poradil ten vrchol. Říká, že jsem byl super rychlý. To od místního potěší. 

Ubytuju se a pak se potkám s Rafalem. Chvíli se bavíme a pak si sednu ven a píšu blog. Ale je už trochu chladno a když se v 18:40 vrátím do chaty, tak je mi celkem kosa a dlouho trvá, než se opět zahřeju. 

V 7 sedíme u stolu a čekáme na večeři. Jako obvykle to chvíli trvá. Ale čekání stojí za to. Prve dostaneme polévku minestrone (na výběr byly ještě těstoviny) a pak maso s polentou. A jako dezert crème brûlée. Je to mňam. Dávám si k tomu 1/4 červeného vína a to je taky mňam. 

Teď je 20:46 a konečně jsem dohnal blog a v jídelně už je celkem mrtvo a já se asi pomalu půjdu chystat na spaní. 

Ten odpolední výšlap na vrchol byl fakt bomba. Zvlášť při sestupu jsem konečně cítil tu lehkost, která se někdy v horách dostaví. 

A z té exponované cesty, jaká byla tam nahoře, jsem vždycky trochu nervózní. Je to hlavně proto, že mám obavu, abych neztratil cestu. Protože to by se člověk snadno mohl ocitnout na místě, kde nejde pokračovat. Ale naštěstí toho značení tam bylo fakt dost a bylo celkem snadné i zpět trefit správnou cestu. 

Spát jsem šel asi o půl desáté. 

15 km, stoupání 2402 m. Celkem 168 km.