Anyberry

Čtvrtek 9. července 2026

Vstávám, snídám, balím a v 7:44 vyrážím.

Dneska už to bude jednoduché. Čeká mě celkem pozvolné stoupání asi 400 m do sedla a pak už budu jen klesat do údolí řeky Poschiavino ve Švýcarsku, severně od Tirana.

Je krásný den. Cesta je příjemná. Asi po hodině dojdu k rozcestí. Z dálky se ke mně blíží starý pán. Nemá batoh, nic. Co tu dělá? Hledá mobil! Prý před chvílí měli pauzu a vypadl mu z kapsy na kraťasech. Prý jestli jsem ho neviděl. Neviděl. Tak říkám, že mu můžu zkusit zavolat, ale asi má ztlumené zvonění, že? To sice má, ale prý ať to zkouším a jde hledat… Tak tam stojím a čekám. A asi do 5 minut ho skutečně nachází! Děkuje mi za pomoc a rozcházíme se.

On pokračuje po hlavní cestě do sedla, já zkouším alternativu – kolem jezírka a pak na hřeben o kus vedle. Kolem jezera ještě jakási cestička je, ale dál už nic. Tak to vzdávám a vracím se zpět. Tady začíná hlavní stoupání. Za chvíli pána a jeho paní dojdu. Jsou milí. Jsou to Němci. Prohodíme pár vět a pokračuju dál.

V sedle Passo di Campagneda (2615 m) jsem v 9:26. Rozhoduju se ještě pokračovat na boční hřeben – ten stejný, na kterým jsem se chtěl původně vyškrábat dole od jezera. Odsud je cesta zřetelná a dobře značená. Chci se ještě naposledy užít hezké výhledy na ledovce. Cesta je hodně šutrovitá, ale nic hrozného. 

V 9:50 jsem na vrcholku Cima Campagneda (2789 m). Je to pěkné místo. Dávám větší pauzu ají na jídlo. Kontroluju si vlaky v údolí – potřebuju se pak dostat do Tirana. Tady mám ještě italský signál. Švýcarskou sim nekupuju, těch pár hodin to bez internetu zvládnu.

Začínám sestup. Cesta je pěkná. Ale slunko pěkně peče. V 10:42 jsem v dalším sedélku, které značí státní hranici – Pass da Cancian (2498 m). Pokračuju dál. Opět potkávám starší německý pár. Sestup je rychlý. A mají to dobře vymyšlené. Chvilku jdu po normální štěrkové cestě a trochu jsem se obával, že pak už půjdu po silnici, ale není to tak. Až úplně dolů vede značení po různých zkratkách.

Dole na asfaltu se ocitám ve 12:24. Jsem ve městečku Poschiavo. Rozhodl jsem se, že ještě dojdu podél řeky o kus na jih do vesnice Le Prese a tam se vykoupu v jezeře a vlakem pojedu odtud. Asi bych byl býval udělal lépe, kdybych zvolil alternativní sestupovou cestu a skončil rovnou v Le Prese. Dole je totiž fakt hic a cestě podél řeky je dost na sluníčku. Ale už to nějak doklepu.

U jezera Lago di’Poschiavo jsem ve 13:35. Docela fouká a jsou vlny. Ale pár lidí ve vodě je. Najdu si místo kousek bokem a provádím koupel. Abych stihl nejbližší vlak, tak to mám celkem naknop. Dojdu na zastávku vlaku. Je to jak zastávka šaliny, koleje jsou zapuštěné do vozovky. V automatu kupuju lístek. 

Můj vlak přijíždí ve 13:50. Je to celkem slavný Bernina Express. Uvnitř je takový ten zvláštní tip turistů, co jezdí do Švýcarska ze všech koutů světa – nějací Indi, nějací Arabové a tak. Vláček jede pomalu a je to pěkné. 

Zhruba za půl hodiny jsme v cílové stanici – Tirano. Tady mám asi půl hodiny na přestup. Je tu mega hic. Najdu zmrzlinu. V 15:08 pokračuju přímým vlakem do Milana. Má to trvat 2 a půl hodiny, ale po cestě jsou nějaké zádrhele a nakonec to trvá o dost dýl.

V Milanu nasedám na bus na letiště v Bergamu. Cesta busem jde hladce. Let do Brna má být ve 22:05 a já jsem tam snad 3 hodiny předem. Mám v plánu jít do salonku. Ale je plný. Píšu se do pořadníku. Sedím na terminálu a čekám, jestli se mi ozvou. Asi po půl hodině se trochu naláduju vlastním jídlem a krátce na to mi volají, že už mají místo. Mezitím se dozvím, že můj let bude mít zpoždění. Na tabuli píšou 22:43. Takže mám dost času si dát něco dobrého v salonku.

Nakonec nastupujeme 22:32. Když jsme dorazili do Brna, tak bylo pozdě v noci a zrovna mezi nočními rozjezdy, tak nakonec beru Bolt domů. K mému překvapení je můj řidič hluchý, tak si říkám, jestli se mám bát. Ale doveze mě v pořádku.

Někdy možná kolem jedné jsem doma a tím výlet skončil.

23 km, stoupání 756 m. Celkem 262 km.

Vybavení

Moje vybavení se už moc nemění. Před výletem jsem nic nového nekupoval, ale něco nového jsem přece jen měl.

Batoh: Salomon XA 25 (442 g) – tento batoh s sebou vozím poslední dobou hlavně na cyklo výlety. Myslím, že to byla dobrá volba i pro tento výlet.

Spaní: Vzal jsem si spacák Cumulus X-Lite 300 (481 g), nafukovačku Therm-A-Rest NeoAir UberLite (256 g) a bivakovací pytel Borah Gear Bivy (189 g), ale nikde venku jsem nakonec nespal, takže by mi bývala stačila hedvábná vložka.

Boty: Měl jsem nový pár Altra Lone Peak 9+ (709 g) a dostaly pěkně zabrat, na obou se odlepuje špička. Ale snad ještě aspoň jeden výlet zvládnou.

Nepromokavé oblečení: Vzal jsem si bundu Montane Minimus Nano (108 g) a nepromokavou sukni Liteway (55 g) a myslím, že to byla dobrá volba. Jeden den jsem několik hodin musel jít v silném dešti a celkem jsem obstál.

Taky jsem s sebou měl nesmeky, ale ty byly fakt zbytečné. AI mě přesvědčovalo, že ve vyšších sedlech může být sníh, ale minulá zima byla mizerná a jediný sníh jsem potkal ve výšce nad 3000 m kousek od vrholu Cengalo, ale tam jsem ty nesmeky stejně neměl s sebou a nebyly potřeba.

Celkově jsem s výbavou až na ty nesmeky byl spokojen. Ty věci na spaní je prostě dobré s sebou mít.

Závěr

Alpy mám rád a těšil jsem se do nich. Jenže se ukázalo, že nejsou alpy jako alpy. Tentokrát ten terén byl obtížnější než obvykle. Nevadí mi nastoupané metry. Ale když člověk skáče ze šutru na šutr hodiny a hodiny, tak už je toho pak trochu moc. Tohoto bylo hodně v té druhé části výletu – Sentiero Roma. V té první části, Orobie, to bylo lepší, ale terén byl i tak dost náročný, zvlášť v té západní části. Říká se, že zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je intenzivní. To je jistě pravda a budu na to dlouho vzpomínat. A nechci, aby to vyznělo negativně. Ve výsledku to hodnotím kladně a jsem rád, že jsem zase poznal další kus Alp. Ale příště bych zvolil nějakou trasu, kde budou kilometry ubíhat rychleji. Například GR5 od Ženevského jezera do Nice.