Anyberry

Pondělí 6. července 2026

V noci se sice budím, ale i tak spím celkem dobře. 

Ráno se kouknu na hodinky a je 5:45. Akorát pomalu čas vstávat. Snídaně se podává v 6 – asi díky tomu, že většina hostů jsou tu horolezci a ti ráno vyrážejí brzo. 

U snídaně se bavím se dvěma Švýcarkami, které jsme včera potkali na stezce a taky jdou Sentiero Roma. Jedna je z Curychu a druhá bydlí někde poblíž. Vyrazí přede mnou, takže se ještě potkáme. 

Balím se a platím. Polopenze tentokrát 60 eur, to je zatím nejvíc! 

Vyrážím v 7:14. Čekají mě prve tři sedla k první chatě. Má to být jednoduchá etapa. Alespoň podle mapy. Vzdálenost 10 km a převýšení asi 400 m. No, jenže terén je hodně obtížný, spoustu šutrů. A jak se stezka vlní ve svahu, tak se těch metru načítá mnohem víc.

Nakonec je to 800 m převýšení k chatě Allievi. Dorazím k ní v 11. Takže to trvalo 3 hod 45 min. To jsem teda cekal, že tu budu rychleji! Ještě že jsem vyrazil tak brzo. 

Na oběd je samozřejmě ještě brzy. Teda já bych si ho klidně dal. Ale pravidla se musí dodržovat. Oběd je až ve 12. 

Na další chatu je to prý 7 hodin a na tu předchozí 6 hodin. Tak říkám, že bych to snad za 5 mohl stihnout? A borec že když budu už unavenej, tak možná 6. Jsem na to zvědav. 

Prve jsou takové vlnky, kde nasbírám dalších 200 m. Kupodivu potkávám i nějaké lidi jdoucí opačným směrem. Pak následuje stoupání 600 m do sedla. Najednou mám pocit, že mi to do kopce netáhne. Přitom dopoledne to šlo hezky. Když mi zbývá 300 m do sedla, tak si dávám pauzu na sváču. Možná že nedostatek paliva byl hlavní problém, protože to hned jde líp. 

Jak svačím, tak vidím, že dva lidé jdou ze sedla dolů, ale skoro se nehýbou. Jako kdyby se zasekli někde ve skále. Když pokračuju dál a přiblížím se k nim, ukáže se, že je to zřejmě otec a syn a mají úvazky a helmy a jistí se. To samozřejmě člověka zpomalí, ale i tak se hýbou šíleně pomalu a s takovou na tu chatu nikdy nedojdou. 

Ten terén je tu fakt náročný. Většinou jsou to velké šutry a pak třeba posledních výškových 100 m je to už taková skalka s řetězy. 

V sedle Cameraccio (2950 m) jsem ve 13:45. Jak jsem byl včera z toho okolí tady nadšenej, tak teď už se mi ty šutry začínají přejídat. 

Na druhé straně je to lepší. Respektive chybí brutálně strmý sestup a hned se ocitnu mezi obřími šutry. Potkám stádo ovcí. 

Ve 14:49 dojdu do bivaku Kima. Je celkem prostorný a mohl by tu být fajn nocleh. Ale já už to doklepu do další chaty. Teda prve si dám pauzu na svačinu. Mám pocit, že bych snědl všechno. Ten pohyb po šutrech je fakt náročný. 

Pokračuju dál. Čeká mě poslední sedlo a 250 m stoupání. Je to nekonečné. Ve druhé půlce jsou opět řetězy a už moc nemám energii na ty výšvihy.

V 16:18 jsem konečně v sedle Bocchetta Roma (2898 m). I za tímto sedlem nenásleduje sešup dolů, ale spíš takový travers a postupné klesání k chatě. Jak jinak, po velkých šutrech. O těch se mi dnes bude zdát. 

K chatě docházím v 16:45, hurá! Už z dálky je slyšet výskot. Vejdu do chaty a jídelna je plná malých dětí, které hrají karetní hry a dělají pěkný rachot. 

Místo pro mě mají, ale bude tu dnes celkem plno. Vyberu si postel a pak chvíli čekám na sprchu. Sprcha je mega teplá, super! (A předpokládám zadarmo – omyl, jak se ukáže.)

Teď sedím v jídelně a dopisuju blog. Děti u jednoho stolu pořád jsou, ale z nějakého důvodu se už trochu ztišily. 

Dneska to bylo opravdu náročné. Říkám si, že dojdu za tři dny do Tirana a pojedu dom. Ale možná zítra ráno budu mít jiný názor. Trochu nevýhoda je, že jsem si nevytyčil žádný cíl. Takže mi nic nebrání skončit kdykoli – až na to, že budu muset vymyslet, jak se dostat domů. 

23 km, stoupání 2044 m. Celkem 191 km.