Anyberry

Pátek 19. dubna

V noci bylo mega teplo, až trochu příliš. Po páté vidím, že Deserrae vstává. Tak se začnu pomalu vyhrabávat taky. Ale ukáže se, že Des je ráno mega rychlá. Do deseti minut od vstanutí je fuč. Prý ráno ráda chodí sama a určitě ji brzo doženu. Uvidíme.

Já startuju v 5:46, asi půl hodinu po Deserrae. Ani jsem to předem nevěděl, ale ukáže se, že prvních 10 km je skoro rovinka. Sice bych rád co nejdřív nasbíral nějaké ty metry, protože jich dnes bude dost, ale cesta je to velmi příjemná. Jde se kaňonem podél řeky.

Po cestě mě předbíhá pár běžců a já předbíhám pár hikerů. Deserrae docházím v 7:28. Zrovna si dává pauzu u odbočky k vodopádu.

Už včera jsme se bavili, že bychom se tam šli podívat. Jdeme tedy na to. Jenže brzo zjistíme, že bychom museli přebrodit dost divoký potok. A sice by to bylo proveditelné, ale nestojí nám to za to.

Vracíme se tedy na hlavní cestu a pokračujeme dál. V 7:58 musíme přejít potok přímo na hlavní stezce. Já jsem se zul a Des to prošla v botech.

Za další čtvrthodinku dojdeme do kempu Cottonwood. Tady dáváme pauzu na sváču. Zdá se, že Des chce pauzovat dýl, zatímco já jsem ready pokračovat. Takže v 8:31 pokračuju sám dál. Počkám nahoře – na severním okraji Grand Canyonu.

Po půl hodině ještě nabírám vodu z potoka u Manzanita Station a pak už pokračuju bez zastavení až nahoru. Je to asi 1100 m. Po cestě předbíhám i nějaké běžce. Je to hezká cesta a čím dál strmější.

Poslední úsek se mění charakter okolní krajiny. Už je to spíš lesík.

V 11:15 jsem nahoře. Odpočívají tu i nějací běžci a je tu skoro souvislá pokrývka sněhu. Je tu kohoutek, ale voda neteče.

Mimochodem, můj výstup od Manzanita Station po vrchol (asi 2 hodiny a 1100 výškových metrů) je na Stravě v aktivitě hike v top 3 % z asi 1600 lidí. To mě potěšilo.

Po chvilce odpočinku se jdu podívat dál po silnici, jestli najdu o kus výš vodu. Dojdu ke stanici záchranky a tam slyším téct vodu ze střechy, tak to zkouším nabrat, ale moc to nefunguje.

Jdu zpět na trail head a po chvilce přijde Deserrae. Je skoro poledne.

Prve si dáme ještě pauzu na jídlo a pak se jdem znovu podívat po vodě, tentokrát zkratkou po stezce. U rangerské stanice jsou funkční kohoutky, hurá!

Čeká nás dlouhý úsek po silnici, protože stezka je pod sněhem. Bereme každý 5 litrů vody. Batohy jsou mega těžké! Náhodou mají u dveří závěsnou váhu, tak vážíme batohy. Můj má 13 kilo a Deserrae ještě o pár kilo víc.

O půl druhé vyrážíme na torturu po silnici. Čekáme, že po ní půjdeme 40 mil. (Nakonec to bude jen 30.) Jdu normálně v kraťasech a triku, ale je tu o poznání chladněji. Silnice je až do půlky května oficiálně uzavřená, ale občas projede nějaké auto. Jedna paní nám dokonce nabízí odvoz do Jacob Lake, kam směřujeme. Je to lákavé, ale odmítáme.

Děláme několik pauz. Jdeme celkem pomalu, kolem 5 km/h. Všude jsou spousty sněhu. Před pátou procházíme hranicí parku. Je tu přes silnici zavřená brána.

Kolem sedmé se začínáme dívat po místě k přespání. Nemáme velké nároky. Chceme rovný suchý plácek. Ale pořád nic vhodného není. Až když se začíná stmívat, tak konečně nacházíme. Je to jako kdyby polňačka, co vede kousek nad silnicí. Máme výhled na obří sněhovou pláň. Přes osmou jsme ve spacácích a jdeme spát. Asi bude dnes v noci zima.

54 km, stoupání 2249 m. Celkem 1216 km.