Anyberry

Středa 24. září 2025

Dneska už budu mít celkem leháro, hurá! Můj hlavní cíl je dostat se z Williamstownu do Pittsfieldu. Našel jsem i nějaký bus někdy odpoledne ve 4, ale doufám, že nebude problém dojet stopem. Je to tak 30 km.

Spánek podle očekávání za moc nestál. Vstávám, snídám na recepci motelu. Mají překvapivě dobré věci, dokonce různé čerstvé ovoce. Nikdo jiný tu není.

Vyrážím pár minut před 11. Jsem na okraji městečka, tak prve dojdu do centra a pak až na silnici, která vede ven z města mým směrem (na jih). Williamstown je studentské město, je tu jakási vysoká škola a centru města dominují různé univerzitní budovy. Mají to tu hezké. Projdu skrz a zastavím na vhodném místě, kde začnu stopovat. Ušel jsem 3 km. Pořád to vypadá, že možná bude pršet, ale zatím naštěstí nic.

Aut jezdí dostatek, ale dlouho mi nikdo nestaví. Až tak po 3/4 hodině mi zastaví mladej student. Jenže jede do státu New York, takže mě vezme jen asi 3 km na křižovatku, kde odbočuje. Tady by snad mohl být stop lepší. Není. Čekám tu velmi dlouho. Když kolem mě podruhé jede pošťák, tak mi řekne, že bude lepší, když půjdu o 3 km dál na další velkou křižovatku. Je tam kavárna a třeba prý někoho z hostů přesvědčím, aby mě vzal.

Ve 14:21 tedy pokračuju pěšky dál. Počasí je pořád celkem milosrdné, chvilku i trochu mrholilo, ale pak přestalo. Jak jdu po silnici, tak mám možná nejlepší výhledy na kopečky a lesy za celý výlet. Všechno se hezky barví.

Dojdu na křižovatku. V kavárně si dojdu na záchod a koupím pití. A pak jdu ven stopovat. Opět dlouho nic. Volám s našima. Vypadá to velice špatně. Zkouším Uber, cena je snesitelná. Ale nikdo tu jízdu nebere, není divu, komu by se chtělo jet pro mě takovou dálku za město.

Až tak ve 4 se na mě usmálo štěstí, zastavila mi paní. Je v důchodovém věku, ale ještě částečně pracuje jako psychoterapeutka nebo psycholožka. Je aktivní jako trail angel. Říkala, že lidi se bojí brát lidi na stop. Je tu dost pochybných existencí a člověk má jen pár sekund na to se rozhodnout, co je ten stopující zač. S paní si perfektně popovídáme. Říká, že jestli mám hlad, že jede nakoupit a najíst se v deli v supermarketu až kousek za Pittsfieldem, tak že mě tam klidně vezme a pak mě doveze zpět do Pittsfieldu na moje ubytko. Souhlasím. Takže spolu nakupujem. Paní tu zdraví několik lidí. Je to takový hezký lokální obchod, kde mají hodně věcí bio. A paní má ještě nějakou speciální důchodcovskou slevu v deli.

Jedeme zpět na moje ubytko, loučíme se, bylo to fajn setkání. Ubytovaný jsem někdy před šestou. Venku prší. Takže mi ten relativně krátký stop zabral většinu dne, ale nakonec to dobře dopadlo.

Čtvrtek 25. září 2025

Vstávám, snídám. Venku prší. Ale přesně když už potřebuju jít na autobus, tak v podstatě přestává. Za 10 minut dojdu na autobusové nádraží. Bus do Bostonu má jet v 8:20. Jsou tu nástupiště, ale bus zatím nikde není. A pak mě nějak napadne se jít podívat k hlavní silnici, kde se dá taky zastavit, a najednou bus přijíždí. Přijde mi, že nechybělo zase tak moc a minul bych ho.

Cesta je pohodlná a nakonec jsme v Bostonu skoro o hodinu dřív, tak o půl 12. Jdu rovnou do officu a potkávám se opět s kolegou. Čeká tu na mě laptop a pár dalších věcí, co jsem tu nechal. 

Pracuju a jak skončím, tak se jdu ubytovat do hostelu. Venku je pořád dost mokro a chladno. Sehnat ubytko bylo trochu drama. Ukázalo se, že o víkendu je to téměř nemožné. Pokud teda nechci za noc dát třeba 6000 Kč. Hostel, ve kterém jsem spal předtím, byl na pátek plný. Nakonec se mi podařilo sehnat jiný hostel o kus vedle. Zhruba 4000 za dvě noci v dormitory. Co naděláš.

Spát jdu asi nějak normálně.

Pátek 26. září 2025

Dnes mě čeká normální pracovní den v kanclu. Z hostelu vyrážím v 6:30. V gymu v kanclu si zacvičím jógu. Pak pracuju. Přes oběd jdu pěšky na boulder. Je to asi 2 km daleko. Po skoro 3týdenní pauze toho moc nevylezu a celkově se mi zdá, že je to všechno hodně převislé a těžké. Ale aspoň jsem se nějak znovu nastartoval a příští session v Brně už bude lepší.

Vracím se zpět do kanclu a pracuju. Jak skončím v práci, půjčuju si městké kolo a trochu prozkoumám okolí. Ty městský kola jsou hrozný, ale furt lepší než chodit pěšky. 

Spát jdu asi nějak normálně.

Sobota 27. září 2025

Dnes letím domů. Letí mi to až v 17:10, takže mám dost času. Ráno se jdu aspoň krátce proběhnout do parku. Mám jen boty Altra Lone Peak, které nemají moc tlumení, takže to nepřeháním. Dám si 5 km. Pak se sbalím, udělám check-out a zavazadla nechám na recepci. Půjčím si opět městské kolo a jedu se projet. Vyrážím v 10.

Jedu opět podél řeky, tentokrát dál než minule. Je krásný den. Všude je spousta sportujících lidí, líbí se mi to. Ujedu celkem 29 km.

Vyzvednu si zavazadla a ve 12 přejedu na kole do kanclu. Tam si dám jógu a sprchu. Pak chvíli vegetuju a pak vyrazím na letiště. Jedu stejným busem jako jsem jel z letiště. Akorát tentokrát něco platím, už nevím kolik, ale je to levné. Na letišti myslím všechno proběhne v pořádku.

Neděle 28. září 2025

Ve Vídni přistaneme před plánovaným příletem. V 7 už stojím na perónu a nastupuju do vlaku.

Na hlavním nádraží ve Vídni mám asi půl hodiny čas a v 8:10 jedu vlakem do Brna. V Břeclavi přestoupím a před desátou jsem v Brně. Kolem půl jedenácté jsem doma a tím výlet skončil!

Závěr

Od výletu uběhlo půl roku, což je dostatečný odstup, abych to mohl nějak zhodnotit. Když jsem se v roce 2024 konečně rozhoupal a zařídil si do USA vízum a jel na Arizona Trail, byl to velký zážitek a věděl jsem, že chci do budoucna přejít další traily v USA. Pořád pokukuju po Colorado Trail, ale ten v roce 2025 nevyšel, tak jsem zvolil aspoň kratší Long Trail. Rozhodně je to velké privilegium, že takové věci můžu dělat. A každý takový výlet považuju za hodnotný. V tomto koutu Spojených Států jsem ještě nebyl a zase jsem poznal něco nového. Zjistil jsem, co znamená New England, ten termín jsem do té doby neznal. Se svým výkonem na trailu jsem byl spokojený a ten chodecký režim mám rád. Ale pokud jde o trail samotný, tak mě to zase tak moc nepřesvědčilo. Ty lesy jsou hodně podobné tomu, co máme doma. Člověk opravdu jen jde po cestičce v lese. Občas se to vlní. Ale většinou chybí nějaký cíl, ke kterému by člověk přes den směřoval. Například v Alpách člověk má přes den nějaké milníky – sedlo, vesnice v údolí… Tady často nic takového není. A výhledy byly taky jen jednou za čas. Popravdě úplně nevím, co v tom lidi vidí – protože se zdá, že z toho trailu jsou všichni nadšení. A Appalachian Trail je v mnohem větším měřítku to samé (plus mínus). Fakt si nedokážu představit jít celé AT. Takže je vlastně dobře, že jsem si vyzkoušel kratší trail jako je Long Trail. Určitě to byla dobrá zkušenost, rozhodně nelituju toho, že jsem tam jel. Ale příště zase nějaké pořádné hory.