Anyberry

Středa 12. února 2025

Budíček mám na 6:40. Časový posun z Česka je mínus 4 hodiny, tak jsem zvědav, jak mi půjde spát. Vzbudím se zhruba ve 4, dojdu na záchod a pak celkem v pohodě znovu usínám. Budík mě opravdu budí. Success. Dobalím věci a jdu na snídani, která je v 7. Jsou tu stejné dobré věci jako před dvěma lety, akorát teda některé věci nejsou hned v 7.

Bus mi jede v 8:45 a autobusák je asi 3,5 km daleko. Šlo by jet metrem, ale musel bych si prve koupit kartičku a takto ráno by tam mohl být nával. Kouknu na Uber. Stojí to 2 dolary. Není co řešit. V 7:50 už se vezu. Jsem tam pár minut po osmé. Mám spoustu času. Autobusové nádraží je obří areál. Prve jsem ve špatné části, pak nacházím nádraží mého dopravce – Turbus. Ají se ptám na číslo stanoviště a sedí to s tím, co mám na elektronické jízdence.

Cesta probíhá hladce. Akorát škoda, že jsem si USB portu všiml až celkem pozdě, tak zvládnu dobít jen asi do 77 %. Přece jen budu teď asi 6 dní bez ničeho.

Tak 11:20 vystupuju na okraji Curica a jdu kilák do hypermarketu Jumbo. Mam informaci, ze v roce 2020 jel bus do Los Queñes ve 13 hod, tak třeba to furt platí, takže mám tak hodinu na nákup. Snad to bude stačit! Obchod je velký, ale některé celkem důležité věci chybí. Například instantní ovesná kaše s příchutí naporcovaná v malých pytlících. Přijde mi, že to snad musí být zakázané nějakou regulací. Mají jen velké balení a bez příchutě. Podobně nemají instantní bramborovou kaši – jen obří balení a bez mléka. Beru 4 ks čínské nudlovky. A pak spoustu různých sušenek a dalších sladkostí. Nic moc. Taky sýr, klobásu, arašídové máslo. A pečivo.

Končím s nákupem asi 12:25. Teď to sbalit do batohu. Je to dost na hraně, těším se, až toho ubude.

Dojdu na autobusák, je to 1 km. Po pár minutách nacházím můj bus a skutečně jede 13:00, mám štěstí! Jezdí jich jen pár za den. A dokonce má USB porty! Mám 10 min do odjezdu. Píšu blog a dobíjím.

Cesta lokálním busem je celkem fajn. Sedím vepředu u řidiče. Bus se docela rychle naplní a pak průběžně lidi nastupují a vystupují. Platí se do ruky řidiči při výstupu.

Konečně jsem v cíli – Los Queñes. Je 14:22.

Přejdu přes most a zapadnu do místní restaurace. Je tu dost hostů, to je vždycky dobré znamení. Snažím se borcovi vysvětlit, že bych si dal klidně to maso s rýží, co mají tamhle kluci u stolu, ale borec začne vyjmenovávat jídla a chytnu se na lasagne.

Prve dostanu salát a pečivo a takovou salsu na to a pak lasagne s pár bramborami na ozdobení talíře (asi). Bylo to dobré.

Ve 3 mám zaplaceno a jsem venku na ulici. Ještě si v krámu koupím zmrzlinu a v 15:06 konečně můžu vyrazit! Jdu po prašné cestě, která odbočila z hlavní silnice. Budu se jí držet až do večera.

Prvních pár hodin je ještě schůdná pro terénní auta. Pak už spíš jen pro koně (a mě). Je pěknej hic. Jsem hodně najezenej, tak kvůli hladu dlouho nepotřebuju zastavovat.

Po 2,5 hod a 13 ujitých km dávám první pauzu. Hlad pořád ještě nemám, ale pauzu už to chtělo. A samozřejmě něco i sním.

Pauza trvala skoro půl hodiny! Asi jsem to fakt potřeboval. Pokračuju pár minut před šestou.

Jdu nad divokou řekou a občas se mi naskytne pohled dolů na ni. V dálce se taky čím dál víc rýsují hory. Po cestě potkávám několik bran, jak je zaznačeno v mapě. U jedné je cedule zákaz vstupu a druhá je zamčená a musím ji přelézt. Věděl jsem předem, že to tady tak je, ale úplně komfortní situace to není, když člověk má pocit, že tam vlastně nemá co dělat.

Po cestě je taky pár stavení. Okolo 17. km procházím kolem jednoho a vidím tam lidi. Mají tam jezírko a u něj lehátka. To budou nějací bohatí lidé ze Santiaga. Projdu nepovšimnut.

Na 19. km je další stavení, tentokrát tu nikdo není. Akorát se tu pasou koně. O kilometr dál jsou hezké rovné pastvy, tady by šlo zakempovat. Ale je 19:30 a chtěl bych jít aspoň do 8. Západ slunce je 8:42.

Pokračuje taková kamenitá cesta a je to tu dost nerovné. Snad se časem objeví místo na kemp. A skutečně, když o pár km dál slezu blíž k řece, tak přejdu boční potok a kousek za ním je pár míst na stan. Vyberu to nejrovnější, ale i tak je to trochu z kopce. Je 20:05. Beru to. Super je, že v potoce můžu provést koupel (řeka je pořád dost daleko).

Stavím stan, pak se jdu vykoupat. Když se chystám něco pojíst, tak slyším zvuky. Přijela celá výprava na koních! Někdo i mluví anglicky. Ptám se, jestli tu můžu kempovat. Že prý za chvíli přijede majitel, tak se mám zeptat jeho. Je to fajn setkání. Hned se cítím o trochu líp. Zajímá je, kam jdu a jak jsem se o tom dozvěděl. Pak přijíždí majitel. Je to chlapík tak mezi 50 a 60. Sympaťák. Říká, že jasně, že tu můžu kempovat. Prý byl v Praze, nějak pracovně. Dozvídám se, že jejich výlet je na 9 dní a překročí i do Argentiny. Je jich tak 15, včetně dětí.

Když odjedou, už je skoro tma. Sním nějaké jídlo, pak si vyčistím zuby a vlezu do stanu a píšu blog. Ted je 21:53, mám dopsáno a asi brzo půjdu spát. Jsem rád, že aspoň dnes vím, že tu můžu být a nikomu tu nevadím.

23 km, stoupání 643 m.