Anyberry

Pátek 5. července 2024

Vstávám v 6:45, snídaně je v 7. Chatař se na dřív nenechal přemluvit. To jsem v Itálii zhruba čekal. Ale snídaně je kupodivu celkem dobrá. Jogurt není. Ale jinak je všeho dost. Čaj si vyžádám druhý a není problém. 

Vyrážím v 7:30. Můj první cíl je Mangart (2679 m). Od chaty musím prve jít trochu naokolo pod skalami, dokonce asi 100 m klesnu. Pak odbočím a začínám stoupat. 

Prve mě čeká asi 600 m až k bivaku, kam jsem uvažoval dojít včera. Jde to ztuha. U bivaku jsem v 9:15. O chvilku později se ocitnu u nástupu na via ferratu. Jsou tu dvě. První začíná zde a druhá je pak až na vrchol. První je C+ a druhá B. Původně jsem myslel, že se napojím až na tu druhou. Jenže jak dojdu k té první, tak se na ni zrovna chystá velká skupina Čechů a nějak automaticky na ni jdu teda taky. Aspoň to nahoru líp uteče, protože ferrata je vždy zábavnější než normální cesta. 

Stoupám a stoupám, opravdu mě to celkem baví. A v 10:10 jsem zase na normalní cestě.

Tady přejdu jen takový kousek a nastupuju na druhou ferratu. Ta je o poznání lehčí. 

Na vrcholu jsem v 11:16. Hurá!

Je tu celkem dost lidí a skoro všichni Češi. Výhledy jsou fajn. Dávám sváču. Je to celkem populární výstup, akorát teda normální cestou z druhé strany – kam teď zahajuju sestup. Sestoupím k rozcestí a tady se odpojuju z hlavní stezky. Pokračuju dál po hřebeni. Je 11:42. 

Hned se ukáže, že to bude stezka horší kvality. Je to taková pidi sotva zřetelná cestička. Na hřebenu je to ještě ok, ale brzo se dostanu pod hřeben do svahu a to je teprv něco. A pak následují i úseky s ocelovým lanem. Jako obvykle v těchto místech se cítím nejjistěji. Horší je to, když tam zrovna nic není. 

Pak dojdu na rozcestí a začnu sestupovat dolů. Cestička pořád nic moc. Pak se spojí s jinou a je to o trochu lepší.

Někdy o půl druhé na dalším rozcestí začínám znovu stoupat. Jinak bych sešel do údolí, kam nechci. Potrebuju obejít horu s dostat se jinam. Je to celkem příjemný úsek, akorát teda dost do kopce a opět s nějakými ocelovými lany. 

Ve 14:39 jsem opět na rozcestí. Buď můžu jít dolů k chatě Tamar, kolem které jsem šel včera, anebo pokračovat traverzem k sedlu, abych se dostal do dalšího údolí, kam chci. A tady nastane kámen úrazu. 

Prve jde jen o strmý suťový svah. Sice je to náročné přejít, ale dá se to. Pak se objeví první sněhové pole. Není příliš strmé, dá se to. Pak další sníh. Tentokrát ho obcházím po skalce naokolo. Takto ještě jednou. Pořád se to všechno sype. Je to náročný pohyb. Sedlo už je na dohled. Nahoře jsou 2 lidi a koukají na mě. 

Jenže abych se dostal na závěrečný skalnatý výšvih, musel bych přejít ještě jedno strmé sněhové pole. Chvilku na to koukám. Je to proveditelné? Nejsem si jist. Moc se mi to nezdá. Třeba bych se kdyžtak dokázal zastavit trekovou holí?

Udělám na tom pár krůčků, nohama se snažím vždy trochu udělat stup. Ale je to špatné. Je to příliš strmé a špatná konzistence – sníh je příliš tvrdý. Opatrně se vrátím zpět. I to bylo dost na hraně – pozadu z kopce.

Pak ještě zkouším, že bych vylezl nahoru po suťovisku a tam se napojil na stezku, co vede ze sedla vzhůru na vrchol, ale lidé ze sedla na mě volají, že tam to nepůjde, že tam je ledový sráz. Hmm, tak nic. Prostě se vrátím zpět a sejdu do údolí Tamar, nic jiného mi nezbývá. Ale radost z toho nemám, protože jsem už přešel několik obtížných úseků a teď to budu muset absolvovat znovu.

V 16:29 jsem zpět u odbočky dolů. Na mapě vidím, že o kus dál při sestupu je bivak. Jsem u něj o 10 minut později. Je luxusní. Rozhoduju se zůstat. Sice nemám moc vody, naposledy jsem nabíral ráno u toho prvního bivaku asi 0,7 litru. Ale nějak to zvládnu, nemám pocit, že bych byl vyloženě dehydrovaný. 

Dokonce je tu signál. Když položím mobil na okno, tak i dvě čárky. Volám s našima a koukám na YouTube. 

Kolem deváté jdu spát. Dnes to bylo dost intenzivní.

17 km, stoupání 2191 m. Celkem 202 km.