Anyberry

Od mého návratu z USA uplynuly 4 měsíce (teda než tento článek dopíšu, tak už to je skoro rok!). Je na čase výlet nějak zhodnotit. Ideálně jsem to měl udělat už dávno, ale lepší pozdě, než později.

Prošel jsem Arizona Trail, celkem jsem napočítal 1310 ujitých kilometrů, k tomu ještě dalších 65 km v Grand Canyonu jako bonus po skončení trailu. Arizona Trail mi zabral 37 dní, z toho 4 dny byly tzv. zero days, kdy jsem nešel vůbec. Tři z těchto čtyř odpočinkových dní byly hned docela zkraje – po osmi dnech chůze. Donutilo mě k tomu počasí, protože tehdy přišla nějaká bouře a já jsem měl před sebou celkem velkou horu (Mount Lemmon), kde najednou nasněžilo a byla tam zima. A tím se dostávám k hlavnímu problému, kterému jsem čelil.

Počasí a já bez stanu

Když jsem se na AZT chystal, dočetl jsem se, že není potřeba očekávat déšť. Že možná na trailu zažiju tak 2 dny deště a to se dá předem naplánovat tak, abych byl zrovna někde pod střechou. Takže možná není potřeba ani brát stan. Přesně to jsem udělal – vzal jsem si jen žďárák (bivakovací pytel). A toto rozhodnutí mě tak trochu pronásledovalo po velkou část výletu.

Hned po příletu do Tucsonu bylo zrovna špatné počasí, které se ale mělo další den už lepšit. Takže jsem nakonec plánovaný odpolední start posunul až na další den. Místní nám říkali, že to už je snad poslední bouře a teď už bude líp. Jenže toto slušné počasí trvalo jen týden, než přišla další bouře, tentokrát trvající několik dní. Když jsem po 3,5 dnech volna pokračoval dál, brzy se ukázalo, že to zdaleka není naposledy, co prší. Po čtyřech hezkých dnech opět pršelo celý den, na velikonoční neděli. V pondělí ještě pak pršelo dopoledne a k večeru. No a pak říkala předpověď, že další déšť přijde v pátek večer. Takže jsem musel docela valit, abych v pátek stihl být ve městě Payson a přespat v hotýlku. Pak ještě mělo s velkou pravděpodobností pršel o 3 dny později v pondělí, to jsem plánoval opět dojít do města. Z tohoto deště nakonec nic nebylo a pak už mi až do konce nepršelo.

Hned pátý den výletu jsem usoudil, že mi bude líp se stanem. Nejen kvůli počasí, ale taky že ve stanu má člověk nějaké zázemí a pocit bezpečí, i když falešný. Objednal jsem si tedy ultralehký stan ZPacks Plex Solo. Nechal jsem ho doručit na poštu ve městě Superior, kam jsem měl dojít za další asi 2 týdny. Když jsem ale trčel v Tucsonu kvůli dešti, dostal jsem super nápad (na základě doporučení nějaké hikerky ve Facebookové skupině), že na tu poštu zavolám a nechám si to přeposlat jinam, do městečka Oracle, kde budu o pár dní dřív. Vzhledem k tomu, že z Floridy do Superioru trvalo doručení pouhé 2 dny, tak snad za 3 pracovní dny se stan stihne dostat jen o kus vedle v rámci Arizony. To byla chyba a začátek všech problémů. Stan se prve dostal do nějakého úplně jiného města v Arizoně. Zřejmě to nějak podělali v tom Superioru a balík měl nějaký vadný štítek. Po pár dnech se vrátil do Phoenixu, pak ho poslali znovu do Superioru, ti ho obratem znovu přeposlali a pak už většinu času jen trčel ve Phoenixu v transitu. Bohužel dokud ten balík někam nedorazí, tak člověk prostě musí čekat. Zkoušel jsem to například řešit na poště v Paysonu. Tam mi řekli, že toho balíku si bude muset někdo ve Phoenixu všimnout a odchytit ho. Nebylo mi moc jasné, jak se to v praxi může povést. Abych to zkrátil, dopadlo to tak, že ten balík nakonec dorazil strýcovi do Chicaga asi týden nebo dva po mém návratu do ČR. Později v průběhu výletu jsem si ještě objednal druhý stan, že ten snad už normálně někam dorazí (do Flagstaffu) a budu mít stan aspoň na poslední týden a ten první stan pořeším později. Ale ani ten druhý stan neklapl – zásilka se opozdila a nakonec byla ve Flagstaffu až po mém dokončení trailu. Poté jsem se na tu poštu stavil a balík poslal zpět.

Takže to máme dvě věci, které mi během výletu dělaly vrásky na čele – jednak to, že bez stanu jsem musel pořád řešit, kdy má pršet a kde se schovám, a jednak to, že jsem za stan zaplatil dost peněz a furt jsem se snažil řešit, jak ho získám, nebo aspoň vrátím zpět.

No a poslední trochu nepříjemná věc, kterou jsem řešil a která s absencí stanu taky souvisí, byla zima. Minimálně polovinu nocí venku mi nad ránem byla víc nebo míň kosa. Ve výsledku to nebyl velký problém, ale příjemné to nebylo. Docela často mrzlo. S tím jsem opravdu nepočítal. Ještě štěstí, že jsem si pořídil o trochu teplejší spacák, protože s tím, co nosím normálně, bych asi zmrzl úplně.

Takže tyhle věci mě provázely po většinu výletu: řešení stanu, toho, abych nezmokl, a chladné noci. S tím stanem jsem se pak už nějak smířil a už mě to tolik netížilo. Celkem jsem si pak zvykl na spaní ve žďáráku a stan už mi ani nechyběl. Měl jsem prve představu, že bych si ve stanu večer třeba pustil nějaké video, nebo si četl. Jenže nakonec jsem stejně většinou chodil až do setmění, pak jsem se připravil ke spánku a šel rovnou spát. Počasí se umoudřilo zhruba od Pine, kam jsem došel 24. den. Takže těch zbylých 13 dní už pak bylo v tomto ohledu celkem bezstarostných. Až na zimu a zbývající sníh.

Sníh, to je další kapitola sama pro sebe. Před začátkem trailu jsem na Facebookové skupině viděl reporty lidí, ze kterých bylo vidět, že na některých místech je dost sněhu. Ale sníh hned zkraje trailu už pomalu odtával, takže tam to vypadalo v pohodě. No a pak v poslední třetině trailu se člověk dostane nad 2000 m a už v té výšce zůstane a tam zatím sníh byl, ale věřil jsem, že než tam dojdu, tak už bude pryč. To se nestalo a sníh tak byl další věcí, co mě trochu potrápila. 27. den na trailu jsem dokonce měl takovou menší krizi. Musel jsem překonávat docela dost měkkých sněhových polí a když už nebyl sníh, tak to zase byla jedna velká bažina. Tehdy jsem toho měl fakt dost a přemýšlel jsem, proč tu vlastně jsem a jestli bych to neměl ukončit předčasně. Naštěstí další den bylo po krizi.

Pak byl ještě velký sněhový úsek nad sever od Flagstaffu, můj 31. den na trailu. Tehdy jsem šel sněhem soustavně asi 3 hodiny. Bylo to náročné, ale zároveň hezké. No a pak nás čekal sníh ještě na severním okraji Grand Canyonu, kde jsme nakonec šli 40 km po silnici, abychom se vyhnuli brodění ve sněhu. Vlastně jsem měl tu poslední třetinu trailu celkem štěstí, protože pár dní po mém finiši pak znovu napadl sníh i na jižním okraji Grand Canyonu (který je níž než severní okraj). A pak ještě znovu asi o další týden později. Kdo by to byl čekal, že v Arizoně budu muset řešit sníh!

Charakter trailu

Když se řekne Arizona, tak si člověk představí vyprahlou pustinu. Zároveň jsem věděl, že to má být dost rozmanité. A taky jsem viděl nějaké fotky a videa. Ale celkově jsem to moc předem nestudoval a nevěděl jsem, co přesně čekat. Hned první den byl zajímavý. Postupně se stoupalo na horu, ze které byl hezký výhled, a pak byl zase sestup dolů do údolí do lesa. V horním úseku byl sníh. No ale druhý den člověk vylezl z lesa a následovala pustina s nízkým řídkým porostem. Prve to byla zajímavá změna, ale po pár dnech už mi to přišlo pořád dost stejné. Tehdy jsem si říkal, že možná to takto bude většinu cesty a je potřeba se smířit s tím, že ta krajina nebude stimulující a já jsem tu proto, abych prostě šel a šel a tak prostě půjdu dál a dál, až dojdu na konec. Naštěstí se později krajina zase začala víc měnit. Jasně, kromě Grand Canyonu to není tak dechberoucí, jako třeba Dolomity. Ale občas byly hezké skalky a ty borovicové lesy se mi taky líbily. A obří kaktusy saguaro! Takže nakonec jsem byl spokojen.

Co pro mě byl dost nezvyk, bylo to, že na trailu fakt nic není. Žádné chaty, přístřešky, útulny. Žádné lavičky po cestě. Mám rád lavičky! Nechci si stěžovat, je to prostě jiné. Má to svoje pro a proti. Člověk se cítí víc jako v divočině a civilizace je někdy opravdu celkem daleko. Na druhou stranu to znamená míň pohodlí. Například v blízké době snad půjdu Massiv Trail v Norsku a těším se na jejich chaty. Ale zároveň jsem si taky jistý, že někdy zase půjdu nějaký trail v Americe.

Trail magic, trail angels a komunita

Další věc, co je v USA jiná, je komunita okolo trailů. Docela dostkrát jsem zažil Trail Magic, kdy někdo jen tak z vlastní iniciativy přijede někam na trail a procházejícím hikerům nabízí nějaké občerstvení. Vždy zadarmo. Někdy je k dispozici kasička na dobrovolný příspěvek. Je to bomba. Člověka to fakt potěší. Zvlášť když je třeba hic a dostaneš vychlazenou limonádu.

Další fenomén jsou Trail Angels. Je to komunita lidí, kteří pomáhají lidem na trailu. Na webu trailu je jejich oficiální seznam. Vždy je tam kontakt a u toho napsané, co ten člověk nebo pár nabízí. Sprchu, nocleh, vyprat oblečení, odvoz. Opět je to zadarmo, někdy s dobrovolným příspěvkem. Poprvé jsem toho využil po prvním týdnu, kdy jsem věděl, že musím do města schovat se před přicházející bouří. Jenže hotely byly moc drahé, tak mi nezbylo než kontaktovat někoho ze seznamu. A bylo to skvělé rozhodnutí. U Becky a Scotta jsem pak byl 4 noci. Dál jsem pak byl 2 noci u trail angelky v Kearny. Pak jednu noc na zahradě u trail angelů v Tonto Basin. A nakonec 3 noci u Melody a Tima ve Flagstaffu (a pak jsem u nich byl ještě 2 noci po skončení trailu). Díky moc za všechno!

Přímo na trailu člověk potkával další hikery. Jejich počet byl proměnlivý, ale každopádně jich moc nebylo. Někdy se mi stalo, že jsem za celý den nikoho nepotkal. Někdy jsem potkal třeba 10 lidí. V Kearny nás naráz spalo v jednom domě u trail angelky asi 13. V některých místech byli i nějací day hikeři, anebo lidé, co šli na pár dní, ale to byla spíš výjimka. Měl jsem pocit, že většina lidí jde spíš pomaleji. Jenže já jsem zase kvůli absenci stanu musel po týdnu zařadit 3 dny volna a po týdnu další den. Takže díky tomu jsem některé lidi pak znovu potkal. Ale celkově jsem chodil většinu času sám. Což mi nevadilo, i když společnost potěší. Ve Flagstaffu jsem potkal Deserrae a s tou jsem pak šel od Grand Canyonu až do cíle, tak to bylo fajn. Super bylo taky to, že dost těch hikerů mělo za sebou už jiné dlouhé stezky, někteří byli tripplecrowneři (například Desserae). Bylo fajn se s nima bavit.

Vybavení

Jak už to bývá, moje vybavení vycházelo z toho, co nosím poslední roky.

Základem byl batoh Atom RE 30 od Atom Packs (417 g). Je dost malý, ale usoudil jsem, že to s ním zvládnu. Nakonec jsem trochu litoval, že nemám batoh o trochu větší. Ne, že bych potřeboval víc věcí, ale šlo o to, že batoh byl neustále plný a zabalit ho bylo náročné. A když jsem vyrážel z města s novými zásobami jídla na několik dní, tak to bylo fakt na hraně. Kdybych měl batoh větší, tak bych mohl nosit stejnou váhu, ale snáze by se mi balilo.

Na spaní jsem si koupil nový spacák Rab Mythic Ultra 360 (611 g). Byla to nejdražší položka ve výdajích mého výletu, ale rozhodně toho nelituju. Protože i tak mi často bylo chladno. Takže pokud bych si vzal Cumulus X-Lite 300 (481 g), který nosím běžně, tak bych asi fakt zmrzl.

Nafukovací matraci jsem měl Therm-A-Rest NeoAir Xlite Regular (378 g) a ta fungovala perfektně. I tady jsem rád, že jsem si vzal teplejší variantu a ne model NeoAir UberLite (256 g), který nosím jinak.

Na tom spacáku a nafukovačce je hned vidět, proč to s místem v batohu bylo nadoraz. Navíc jsem měl i péřovku (Crux Nano, 225 g), kterou taky běžně v létě do alp neberu.

Trochu jsem váhal s botama. V zásadě poslední dobou nosím buď Altra Lone Peak, anebo Saucony Peregrine. Ty Altry jsou takový pohodlný papučky, ale například v roce 2022 na Cape Wrath Trail mě ke konci bolely klenby (nebo aspoň jedna). Samozřejmě je otázka, čím to bylo. Nakonec jsem se rozhodl pro Altry a bylo to dobré rozhodnutí. Neměl jsem žádný problém. Předem jsem teda čekal, že budu potřebovat 2 páry, což se taky stalo. Nový pár jsem koupil po 21 dnech v Paysonu. Na začátku jsem měl verzi 6.0, nové byly 7.0. Chtěl bych v budoucnu vyzkoušet boty Topo, prý mají mnohem větší výdrž a taky nemají zero drop, což je pro většinu lidí lepší. Zero drop sice zní skvěle, barefoot a tak. Jenže když na to běžný člověk není zvyklý, tak to pak může vést k problémům. Ale boty Topo je obžížné sehnat.

Místo stanu jsem si vzal žďárák Borah Gear Bivy Argon90 (189 g). Už ho mám dlouho, ale většinou ho mám spíš pro případ nouze a použiju ho jednou za čas. Tentokrát jsem ho používal skoro furt. Je fajn, že má síťku proti hmyzu. Ale problém je s kondenzací. Když mrzlo, tak mi většinou někde u nohou spacák přimrzl ke žďáráku.

Základní váha byla 4,1 kg a celý gearlist je zde: https://lighterpack.com/r/segs29

Zdravotní okénko

Když jsem na se v únoru 2018 vrátil z Nového Zélandu, kde jsem přešel část stezky Te Araroa (jižní ostrov) a celkem jsem tam nachodil 2000 km, dlouho jsem pak řešil zdravotní problémy. Byl jsem několikrát nemocný a nějak jsem se z toho nemohl vyhrabat. Později se ukázalo, že jsem snad měl mononukleózu a možná i boreliózu. Na dlouho jsem pak nikam dál na výlet nejel, zůstával jsem v Evropě. Pořád mi není jasné, co se tehdy vlastně stalo, ale hypotéza je taková, že jsem prostě tělu dával hrozně moc zabrat a ono to snášelo až do konce výletu, ale jakmile jsem skončil, tak to vzdalo.

Trochu jsem se obával, aby se něco takového neopakovalo, kdybych se jednou odvážil na podobně náročný podnik. Během několika let jsem se postupně vrátil do normálního režimu a už jsem na to moc nemyslel. Naštěstí se moje obava nepotvrdila a tentokrát bylo všechno v pohodě a po návratu jsem se mohl bez problému vrátit k normálnímu tréninku (hlavně běh, kolo, jóga, nějaké cvičení).

Pak jsem měl taky obavu, jestli ty objemy hned zkraje nepřeženu a neudělám si nějaké zranění nohou. Už se mi několikrát něco takového stalo. Například před 2 lety ve Skotsku mě začala dost bolet klenba (jak už jsem zmínil výše), ale výlet měl jen 10 dní, takže jsem to překousl a došel. Asi nejhorší to bylo v roce 2021, kdy jsem šel přes alpy ve Švýcarsku a po 16 dnech jsem musel skončit, protože jsem si nějak přetížil něco na holeni a prostě jsem nemohl dál pokračovat. Naštěstí i v tomto ohledu to v Arizoně dopadlo dobře. Trochu tomu asi pomohlo i to, že jsem na začátku byl dost nachlazený a kvůli tomu jsem třetí den skončil už před polednem. A pak po osmi dnech jsem si dal 3 dny pauzu kvůli počasí. Takže tím tělo dostalo čas na to, aby se s tím vším srovnalo.

První zhruba 2 týdny mě trápilo to nachlazení, ze začátku bylo fakt dost silné, ale naštěstí to pak postupně přešlo.

Celkově jsem tedy měl radost, že to moje tělo všechno zvládlo. A Desserae mě povzbuzovala, že bych klidně mohl jít PCT. Ona prošla PCT, CDT i AT a problémy měla, musela někdy na čas odejít ze stezky, ale pak se vrátila a pokračovala. Uvědomil jsem si, že to není tak, že ti lidi, co ty dlouhé stezky dojdou, prostě nemají problémy. Naopak, nejspíš většinou problémy mají, ale prostě je překonají a jdou dál. Z toho všeho plyne, že bych asi mohl i já jít PCT.

Závěr

Měsíc a půl po návratu jsem pak udělal o výletu přednášku a to byla pěkná tečka.

Jak jsem psal výše, věřím, že to nebyl můj poslední trail v USA!