Anyberry

Úterý 19. března

V noci mi opět bylo chladno, i když tentokrát nemrzlo. Vstávám zhruba v 7. Včera jsem si říkal, že si tu dám ještě den oraz, abych se dal trochu do kupy, fakt jsem se cítil bídně. Ale dnes ráno se cítím mnohem líp (těžko říct, do jaké míry díky lékům), tak se rozhoduju pokračovat dál. V 8 je první odvoz a je tam napsaná akorát Sam, tak se přidávám.

Nasnídám se, sbalím a přesně v 8 jedeme. Za chvíli jsme na stezce. Vyrážím přesně v 8:19. Jde se mi dobře. Na začátku je perfektní signál, tak toho využívám a volám postupně bratrovi, rodičům a ještě kamarádovi.

Asi po hodině chůze dávám celkem krátkou pauzu na sváču. Zastavil jsem teda hlavně proto, že mi začal vypadávat hovor.

Po čase v jednom místě u vody skoro dojdu jednoho borca, asi měl zrovna pauzu. Ale pak už se mi zase vzdaluje.

Přecházím přes tekoucí potok, ale vodu nedoplňuju, mám jí pořád dost. Asi bych měl přestat vždy plnit celé dva litry. Většinou vypiju max 1 litr a jsem u dalšího zdroje.

Ve 12:45 potkám četu, co pracuje na stezce. Tak se bavím s holkou z té party. Už tu na tom v okolí dělají 6 týdnů. Přes týden spí ve stanech a na víkend jedou dom do Tucsonu. Má to jako full time job.

Pak už je to jen kousek k dalšímu potoku. Je 13:10 a mám za sebou 24 km. Je tu i ten týpek, co jsem ho viděl prvně. Jmenuje se Crush a před pár týdny dokončil Florida Trail a po AZT bude pokračovat na CDT. Kecáme spolu, mezitím dojdou dva starší pánové, co jsem je před chvílí předešel.

Nakonec se zdržím skoro hodinu. Byl to záměr. Mám totiž spoustu času. Ve 14:05 vyrážím dál.

V 15:30 docházím Crushe u dalšího, zatím největšího potoka. Že prý neodolal a vykoupal se. Sice jsem dnes ráno byl v civilizaci a jsem celkem čistej, ale skočím tam taky. Voda je svěží!

Dál pokračujeme spolu. Dobře pokecáme. Dozvěděl jsem se, že zhruba na dnešním 40. kilometru je Kentucky Camp – místo, kde je takové mini muzeum a voda a elektřina. To zní jako dobrý cíl. Přímo tam se kempovat nedá, ale jde to hned vedle za ohradou.

Když tam skoro jsme, tak u vstupu do ohrady je register – knížka, kde se každý zapíše. A je tu cedulka, že někdo dělá v Kentucky Campu trail magic! To je taková specialita amerických trailů. Někdo prostě přijede někam na trail a hostí kolemjdoucí hikery. Píšou, že jsou k dispozici do 6.

Vychází to přesně, máme pár minut k dobru. Je tu už jedna holka, co jede na kole a potkal jsem ji včera u ohně. A jeden další hiker. Každý dostane burger!

Pak ještě kecáme. Vedle v autě bydlí místní správce. A prý se to sice jako nesmí, ale kdysi tu nějaká skupinka zakempovala přímo v tom minimuzeu a ten borec jim ani nevynadal – ráno jim dokonce donesl kafe. Crush na mě že možná bych do toho měl jít.

Pak už se začíná stmívat. Tak si jdeme za ohradu ustlat. Cyklistika už má postavený stan. Jdu se tam podívat. Místo by bylo, ale moc se mi do toho nechce. Bude zase kosa.

Jdu zpět a že se půjdu zeptat správce (Steve), jestli bych nemohl teda přespat uvnitř. Steve už je uvelebenej v autě a i když na něj zvenku mluvím, tak nereaguje. Rozhoduju se tedy do toho jít i bez ptaní.

Vyberu si uvnitř pokoj a ustelu si na zemi. Po chvíli slyším, jak někdo jde dovnitř. (Mám zavřené dveře.) Co teď? Asi je to Steve a ještě sem šel něco dělat. Možná si mě ani nevšimne, ale raději se zvedám a jdu do chodby. A ejhle, ona je to ta cyklistka. Že se jí taky nechce být venku v zimě. Super, tím líp, aspoň v tom nejsem sám.

Pak jdu do svého pokojíku a do 20:50 píšu blog a pak jdu na kutě. Dnes to byl fajn den, ačkoli krajina byla celkem monotónní.

40 km, stoupání 1065 m. Celkem 132 km.