Anyberry

Někdy na podzim jsem poslouchal epizodu FKT Podcastu, ve které ultramaratonec Karel Sabbe povídal o svém rychlostním rekordu z Pacific Crest Trail z léta. Povídání to bylo moc zajímavé a já jsem začal přemýšlet, že bych měl konečně něco podniknout k tomu, abych si to jednou prošel taky. V hlavě to totiž mám už od dokončení hiku na Novém Zélandu na přelomu let 2017/2018, ale poslední roky se držím svých týden až dva týdny dlouhých hiků hlavně v Evropě.

Takže jak to udělám? Vždy jsem měl obavy o to, jestli moje tělo tak dlouhou cestu zvládne. Občas mívám nějaké problémky. Takže by to chtělo prve jít na zkoušku něco kratšího, ale zároveň výrazně delšího, než co jsem poslední dobou chodil. Co třeba přechod Pyrenejí? To je tak na měsíc, to by šlo. O trochu později jsem došel k tomu, že možná je to trochu jednotvárná cesta a Evropu už znám a chtělo by to na rozjezd nějaký kratší trail v USA – Colorada Trail (450 mil) anebo Arizona Trail (800 mil). Pak jsem došel do fáze, že jsem začal přemýšlet, že bych možná neměl na nic čekat a jít rovnou PCT (2600 mil). Dokonce jsem se zaregistroval, abych si mohl vybrat termín na permit. Ale pak jsem zase vyměkl, že bude lepší začít postupně. Tentokrát mě nadchl Great Divide Trail přes Rocky Mountains v Kanadě. Má to asi 1000 km a je to prý úchvatné, ale taky obtížné a divoké a potenciálně studené a deštivé a taky tam mají medvědy grizzly. A ještě k tomu je náročné si sehnat jednotlivá povolení do národních parků. Ale znělo to jako dobrá výzva.

Takový byl tedy plán kolem nového roku. Že v létě pojedu do Kanady. Jenže pak se změnila moje situace a odjet na většinu léta se mi najednou nehodilo. Zvolil jsem tedy jako alternativu Arizona Trail. Rozhodnutí padlo na konci ledna, tedy měsíc a půl před odletem. O pár dní později jsem koupil letenku (tam do Tucsonu, zpět z Las Vegas, 18 tisíc s BA jen s příručním zavazadlem). Na konci února jsem pak měl schůzku na americké ambasádě v Praze ohledně víza (nemůžu použít ESTA kvůli tomu, že jsem byl v minulosti v Íránu) a to naštěstí klaplo.

Arizona Trail (AZT) je stezka, která vede celou Arizonou od mexické hranice po Utah. Prochází se i přes Grand Canyon. Je to sice celé poušť, ale mělo by to být celkem rozmanité, často se stromy. Celkem to má 800 mil a já na to mám měsíc a půl, což by mělo bohatě stačit. Start v půlce března je celkem standardní. Někde ještě minulý týden sněžilo (hned první den půjdu do výšky 2800 m), ale už se snad bude postupně oteplovat. Jsem zvědav, kolik lidí na stezce bude, asi relativně dost, ale oproti takovému PCT to asi přece jen není tak populární.

Oproti původně plánovanému GDT v Kanadě by toto mělo být po všech stránkách jednodušší. Mobilní signál očekávám na většině stezky (ale to se uvidí), doplnit zásoby je možné každých pár dní (ale občas je civilizace trochu bokem), pršet by snad mělo jen výjimečně, takže beru jen bivakovací pytel a jdu dost nalehko (základní váha 4,1 kg). Koupil jsem si nový teplejší spacák, tak snad nezmrznu. Očekávám chladné noci a vysoké teploty přes den.

Taky jsem zvědav, kolik tam bude Čechů. Vím o dvou Češkách, které začaly týden přede mnou a jsme v kontaktu. A pak taky vím, že den přede mnou má startovat další Češka s přítelem.

To by asi k úvodu stačilo.

Cesta tam

Čtvrtek 14. března 2024

V 6:05 mě budí budík. Překvapivě dobře jsem se vyspal, ani jsem se předčasně nebudil. Dobaluju věci do batůžku, uklízím poslední věci v bytě a v 6:45 vyrážím.

Dojedu na Čáru, jdu přes město, po cestě v Mekáči kupuju čaj a croissant a pak ještě na nádru nějaké další pečivo.

Vlak do Vídně mi jede v 7:22 a jede přesně. Cesta je pohodlná a snídaně mi chutná. Po cestě kouknu na první díl nového seriálu s Kate Winslet na HBO Max – The Regime. Hraje tam autoritářskou kancléřku v nespecifikované středoevropské zemi a zatím to vypadá dobře.

Ve Vídni na nádraží jsme v 9. Stíhám nakoupit drobnosti pro strýce v Chicagu a v 9:12 mi jede vlak na letiště. Trvá mu to 15 min.

Na letišti jdu na přepážku, protože mám zatím jen první boarding pass do Londýna. Dostanu vytištěné první dva boarding passy (do Londýna a do Chicaga) a slečna mi taky ochotně změní místo na dlouhém letu na sedadlo u okna, super! (Při on-line checkinu mi to přidělilo místo uprostřed a změnit to šlo jen za peníze.)

Bezpečnostní kontrola byla rychlá a bez problému – trochu jsem se bál, jestli nebude problém s mojí lopatkou. Pak už jsem jen asi hodinu čekal na boarding. Vzlítli jsme relativně včas (odlet 11:20). Letíme s A320 a jsme plní. Píšu blog. Zjišťuju, ale na tomto letu je občerstvení jen za peníze, to je zklamání. Jsem si celkem jistej, že jsem někde u letenky viděl napsané, že dostanu jídlo. Tak snad na tom hlavním letu. Teď si teda aspoň sním plněnou housku z Billy.

V Londýně jsme přistáli asi ve 12:30, 20 minut před plánovaným příletem. Přijeli jsme na stojánku a pak trvalo celou věčnost, než jsem se dostal z letadla ven. Přišlo mi, že to vystupování lidem trvá obzvláště dlouho. Ale částečně to bylo asi tím, že jsem sedel dost vzadu (29D) a vystupovalo se pouze předními dveřmi.

Autobusem jsem přejel z terminálu 3 na terminál 5 a tak jsem prošel bezpečnostní kontrolou. Dávají si tu na tom záležet, až moc.

Od nějakého staršího páru jsem odkoukal, že si kupují v Boots Meal Deal, tak jsem si koupil taky. Za 5 liber jsem si vzal sushi, brownies a kokosovou šťávu. Kupuju taky sudoku.

Ve 14:45 zveřejňují, odkud mi to letí do Chicaga. Je to v sektoru B a já jsem teď v A. Takže jedu ještě kus vláčkem a se mnou spousta dalších lidí se stejným cílem.

Když začíná boarding, tak mě vyvolají na náhodný extra security check. Je to celkem bezbolestné a díky tomu jsem jako jeden z prvních na palubě letadla. Jak neobvyklé, většinou čekám do poslední chvíle.

Zezačátku to vypadalo, že vzlétneme podle plánu – 16:15. I kapitán to hlásil. Ale pak čas plynul a my jsme pořád stáli na místě. Prý jsme museli udělat ještě nějaké kontroly. No a když bylo hotovo, tak se zase udělala fronta na runway. Nakonec jsme vzlétli až v 17:05, ach ach. Ale i tak prý přiletíme na čas – v letovém řádu je velká rezerva. Let bude trvat 8 hod 10 min. Přílet je asi ve 20:15.

Sedím u okýnka (32A) a vedle mě sedí starší Ind a jeho žena, tak moc neočekávám, že bychom si pokecali. Ale nakonec ano! Jejich dva synové oba vystudovali v USA. Jeden žije ve Phoenixu a druhý v Chicagu. Budou teď u něj 2 měsíce.

Krom povídání taky luštím sudoku a pak po jídle je čas na šlofíka. Když zbývá hodina a půl letu, tak nám daji ještě teplé plněné pečivo. Teď zbývá necelá hodina letu a já dopisuju blog.

Přistáváme ve 20:20, 5 min po plánovaném příletu. Dobrý, až na to, že jsme tu mohli být o hodinu dřív, kdybychom vzlítli včas.

Pak jsme dlouho pojížděli po letišti. Než jsem se dostal z letadla, bylo 20:50. A pak mě čekala dlouhá fronta na imigraci. Hotov jsem byl ve 22:20, trvalo to tedy hodinu a 20 minut. Welcome to the United States!

U příletů jsem se potkal se strýcem a v 11 jsme byli doma. Povídal jsem se strýcem a tetou a o půlnoci jsme šli spát, budíček na 6:30.

9924 kroků.